THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Už od základky starý Egypt miluju. O to víc jsem byl nadšený z toho, že nové Assassin´s Creed bude zasazeno právě do bouřlivé éry konce Ptolemaiovské dynastie, tedy situace kolem Kleopatry a Caesara. K tomu jako bonus vidět některá místa ze starší éry jako byl Memphis, proběhnout se kolem chrámu královny Hatšepsut, vidět Rachefovu a Cheopsovu pyramidu v hladkém bílém hávu se zlatou špičkou, nebo šplhat po Alexandrijském majáku na ostrově Pharos. Tomu nešlo odolat. Grafika na obrázcích vypadala naprosto skvěle. Takže s chutí do toho. Tato investice se vyplatí.
Hlavním hrdinou je Bayek, medžaj z vesničky Síwa, což je, stále ještě existující oáza v Lybijské poušti. Medžajové byli v Egyptě něco jako policisté, řešitelé problémů. Mayek má ženu a hned v počátku se dozvídáme, že měl i syna. Toho mu ovšem zákeřně zavraždili a to ho vlastně žene kupředu celým příběhem. Po prvním rozkoukání po Síwě se vydáváme na další místa a navštívíme snad vše důležité. A tady hra vytahuje svoje největší trumfy. Vidět proslulou knihovnu v Alexandrii, zjišťovat jak moc se liší místa, která jsou čistě Egyptská a ta, která osidlují Řekové nebo Římané a cítit napětí mezi jednotlivými skupinami… to hra zprostředkuje více než výtečně.
Stejně jako předchozí hry série si ale hlavní příběh historické reálie značně ohýbá, a to zamrzí. Potenciál tu byl mnohem větší. Když už jsme u toho příběhu. V porovnání s posledním Zaklínačem působí Origins jako chudý příbuzný. Vše je příliš lineární a na vašich rozhodnutí vlastně nezáleží. Musíte se spokojit s tím, že na konci zazní všemi oblíbená Assassin´s Creed "hymna" a vy zjistíte pár zásadních informací o vzniku Assassínů.
A proč zmiňuji Zaklínače? Aktuální díl Assassin´s Creed se mu v mnohém přibližuje. Přibylo RPG prvků, vylepšil se soubojový systém, je možné prodávat, kupovat, hledat předměty, je tu podobnější levelování, podobný rozsah světa – to vše na Zaklínače trochu pomrkává a rozhodně se mu blíží víc, než jakýkoliv z předchozích dílů série. V čem svůj boj Origins prohrává? Jak jsem již zmínil jednoznačně na příběhu, kde u Zaklínače bylo i mnoho vedlejších úkolů postaveno tak, že by vydaly na samostatný román, nebo minimálně povídku. Zde zdaleka není tak poutavě zpracována ani hlavní linka, kdy je nutné v určitém předepsaném pořadí sejmout konkrétní bosse, abyste se dostali k určité historické události a hra končí. Vlastně je vám příběh do značné míry volný. Nevtáhne.
Další pole, kde Origins prohrává, je hudba. Soundtrack k Zaklínači jsem si ve své době pouštěl častěji, než cokoliv jiného, každá oblast měla svůj konkrétní motiv a skvěle to dobarvovalo atmosféru. Hra je podezřele tichá. Nezaznamenal jsem nic, co bych si dokázal broukat, případně se k tomu chtěl vrátit. Podobné je to i s atmosférou a prostředím, kde není zas taková variabilita. Ať už jde o místa nebo počasí. Ačkoliv je jasné, že Egypt ve své podstatě nemůže nabízet zasněžené vrcholky hor nebo hluboké hvozdy, mohly zde být jiné vizuální poklady. Nikdy jsem se nepřistihl, že na nějakém oblíbeném místě čekám na východ nebo západ slunce, což jsem v Zaklínačovi dělal běžně, protože to prostě byl zážitek. Čímž ale nechci říct, že je hra po grafické stránce nějak ošizená.
V některých ohledech mě oproti minulým dílům série pozitivně překvapují nepřátelé, kteří se chovají racionálněji a nečekají jako dobytek na porážku. Například mě těší třeba jen to, že když zaútočíte na smečku hyen, tak poslední kus nebo dva ve chvíli, kdy je jasný, kdo má situaci v rukou, berou nohy na ramena. Na druhou stranu by možná bylo fajn, aby jednotlivé bossfighty byly přeci jen o ždibec složitější. Nejtužší souboj jsem vedl ve vedlejším úkolu se zdivočelým slonem a to mně přišlo trochu nedůstojné bossům v hlavní příběhové linii. Další nedůstojností je vedlejší linie ze současnosti, kterou bych buďto vypustil úplně, nebo ji udělal pořádně. Mít ale pět krátkých přerušení, ve kterých se stejně nic moc nedozvíte a jen splníte dva krátké úkoly, mi přišlo zbytečné a vlastně rušivé.
I přes to jde o jednu z mála her, která se v tomto ohledu může postavit aktuálnímu královi RPG žánru, kterého jsem zmínil výše. Z trůnu ho zcela jistě nesesadí, ale boj to byl minimálně důstojný.
Trůn pod posledním Zaklínačem se lehce otřásl, ale král to ustál.
8 / 10
-bez slovního hodnocení-
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.